Příběh paní Marie

Marie vyrůstala s rodiči v Praze. Když jí byly čtyři roky, rodiče se rozvedli. Spolu se sestrami byla svěřena do péče matky. Ta ji společně s otčímem bila, ponižovala a slovně i jinak vyjadřovala svou nenávist vůči ní. Když zlobila, zavírala ji do koupelny, kde byla naprostá tma, a Marie si nesměla rozsvítit. V koupelně vždy dlouze plakala, a když to matka slyšela, vtrhla dovnitř a bila ji, aby prý měla proč brečet.

Na základní škole mívala Marie samé jedničky, reprezentovala školu v atletickém oddíle a zpívala v Bambini di Praga. Matce to však nestačilo, trestala Marii za každou maličkost. Máma jí přímo říkala, že je zlá, ošklivá a že ji nenávidí. To řekla i u soudu, kde se jednalo o svěření Marie do péče otce. Marie neví, proč to matka říkala, nebyla zlobivé dítě. Doma nikdy neslyšela ocenění. Matka ji často bila, aby se uklidnila, když měla konflikty s otčímem.

Možná na ni matka žárlila a zároveň nechtěla vidět, že ji její partner zneužívá. Marie těžce a s pláčem vypráví, že musela jako malá holka otčíma uspokojovat rukou. Hnusilo se jí to a od té doby se nemůže podívat na nahého muže.

Ve třinácti letech byla Marie svěřena do péče svého otce. To pro ni byla úleva. Léta strávená u otce hodnotí jako nejlepší léta svého života, jediný čas, kdy v jejím životě nefigurovalo násilí. V době, kdy u něj žila, dokončila základní školu a vystudovala Střední školu spojovací. Učila se dobře.

Nebylo jí ještě ani 20 let, když ji zbil jeden z jejích prvních partnerů, protože chtěla jít na diskotéku. Vyhledala tehdy lékařskou pomoc, měla pod okem modřinu a pochroumanou páteř, takže musela nosit zpevňovací korzet.

Všichni partneři Marii bili. V průběhu let se jí narodila dcera Kateřina a Marie začala s otcem svého dítěte bydlet v pronajatém bytě. Když byl Kateřině zhruba jeden rok, Marie od otce dcery odešla, protože pil a hrál automaty. Vadilo jí, že musela hradit veškeré náklady na domácnost a on ničím nepřispíval, protože svůj výdělek vždy prohrál v automatech.

Aby se uživily, musela pracovat doslova od rána do večera. Vydělávala nejen na živobytí, ale také na honorář paní, která dceru hlídala. Nějaký čas pak bydlely s dcerou v bytě otce Marty. Byt však po jeho smrti odkoupila od města teta a Marta se musela vystěhovat. Zkoušela s pomocí sociální pracovnice získat sociální byt, ale na úřadě jí prý řekli, že má jako prodavačka příliš vysoký výdělek, tak na sociální byt nemá nárok. K násilnému partnerovi do zahradního domku se nastěhovala v době, kdy už nezvládala hradit nájem v pronajatém bytě.

Druh Marii často napadal a ona od něj opakovaně odcházela a vracela se, protože neměla kam jít. Takto spolu žili 9 let, z toho 8 let jí denně nadával a fyzicky napadal. Fyzické násilí nebylo na denním pořádku, ale periodicky se opakovalo. Partner ji bil většinou holýma rukama, dostávala facky a rány pěstí.

Marie nevěděla, jak má celoživotní nešťastnou situaci řešit, tak začala pozvolna pít, protože pití ji vždy přivedlo na veselejší myšlenky. Měla ale obavy, že by pití brzy nemusela zvládat a mohla by se propadnout do závislosti. Tou trpěl její otec, matka i oba partneři.

O násilí, kterého se na ní dopouštěl její partner, nikdy nikomu neřekla. Bála se, že by jí odebrali dceru z péče. Má ustanoven soudní dohled nad její výchovou. Se sociální pracovnicí, která stanovený dohled vykonává, je v kontaktu jedenkrát za tři čtvrtě roku.

Po jednom napadení druhem Marie utekla k sousedce, kde přespala. Ráno pak společně našly kontakt na specializovaný azylový dům pro oběti domácího násilí, kam se Marie uchýlila do bezpečí.

Po více jak roce velmi intenzivní sociální a terapeutické práce se Marie psychicky stabilizovala a fyzicky zregenerovala. Pro Marii se podařilo získat „na zkoušku“ sociální byt od úřadu v místě jejího trvalého bydliště a ona se tam i s dcerou přestěhovala. A my jen držíme palce, aby Marie zvládla náročnou životní etapu a konečně mohla žít sama bez násilí.