Domácí násilí prožité v dětství očima dnes již dospělého muže

Vyrůstal jsem v Irsku v 70. a 80. letech. Byl jsem nejstarší ze tří dětí. Můj otec byl úspěšný podnikatel. Také byl alkoholik a trpěl bipolární poruchou.

V některých mých nejranějších vzpomínkách z dětství máma křičí, když ji táta začíná bít. Předpokládám, že táta byl v těch chvílích opilý, ale byl jsem moc malý na to, abych si byl jistý. Slyším, jak zvyšuje hlas a můj žaludek se začíná stahovat. Taková reakce na jeho zvýšený hlas se mi opakuje po většinu života.

Násilí dosáhlo vrcholu, když mi bylo zhruba 10 let. Táta s námi tehdy byl doma každý den. Předtím hodně cestoval a byl často pryč. V této době však táta mámu bil téměř každou noc. Alespoň tak si to pamatuji. Jednou uprostřed noci ji přinutil jít ke mně do pokoje a říct mi, že mu udělala něco opravdu zlého a nemůže už dál žít, že se v tu noc zabije. Políbila mě a rozloučila se se mnou, zatímco on čekal ve dveřích. Nakonec jsem usnul za zvuku jejího pláče.

Druhý den byla máma stále naživu. Táta té noci odpadl dřív, než ji mohl přinutit vzít si prášky. Sbalila si kufr a vyhodila ho ze zadního okna, kam mě pro něj poslala. Popadla mého bratra a sestru a odjeli jsme. Zůstali jsme pár dnů v hotelu. Žili jsme ale v Irsku v 80. letech. Rozvod byl nezákonný a státem neuznávaný. Máma měla velmi omezené možnosti, proto jsme se nakonec vrátili domů.

Takhle to pokračovalo do mých 14 let. Táta byl agresivní, když pil, někdy i v přítomnosti dalších lidí. Jak jsem fyzicky rostl, snažil jsem se ho někdy zastavit, ale byl to silný chlap.

Nakonec, když mi bylo 14, umístili jsme tátu do psychiatrické léčebny. Na to bylo potřeba, aby máma podepsala společně s lékařem souhlas s hospitalizací. Děsila se toho, měla strach, že jí to táta nikdy neodpustí. Se sestrou jsme ji do toho tlačili a tlačili, ale přesto ho stále milovala a bála se ho. Trvalo to měsíce přesvědčování, až nakonec dokumenty s lékařem podepsala. Nepamatuji si, jak dlouho tam táta byl, ale během pobytu v léčebně začal navštěvovat Anonymní alkoholiky a přestal pít.

Po celý můj život, až do tohoto okamžiku, jsem byla ve škole šikanován. Byl jsem si strašně nejistý sám sebou, bál jsem se, že lidé zjistí, co se u nás doma dělo. Velmi jsem toužil po tom, aby mě ostatní měli rádi, ale vůči dalším dětem to mělo často úplně opačný efekt. Každý den jsem byl ve škole nešťastný a cestou domů jsem často plakal. Nedokázal jsem o tom s nikým doma mluvit, protože jsem věděl, že máma má i tak dost problémů, aniž bych jí přidělával další.

Když táta přestal pít, všechno skončilo. Přestal se chovat agresivně. Během dalšího roku jsem se stal více sebevědomým a vnitřně šťastným. Šikana skončila a poprvé jsem začal chodit do školy rád, a tak to zůstalo až do mých 18 let, kdy jsem opustil domov.

Můj táta nepil 7 let. Pak znovu začal a někdy se vracely záblesky jeho starého já, ale se sourozenci jsme už byli starší a fyzicky nás již neděsil. Přesto jeho zvýšený hlas ve mně stále vyvolával stažení žaludku.

Bratr, sestra i já jsme vyrostli a žijeme šťastné a úspěšné životy. Nevěřím, že by tomu tak bylo, kdybychom tátu neumístili do léčebny, v důsledku čehož přestal pít. Jako dítě, které vyrůstalo v násilné domácnosti, vím, jak těžké může být pro matku udělat zásadní krok, aby se ochránila. Může mít pocit, že dostatečně chrání své děti, pokud vůči nim není namířena fyzická agrese, ale děti všechno slyší a všechno cítí, a to může mít daleko větší dopad na jejich psychiku než jakékoli fyzické násilí.

Sdílím tento příběh, protože pokud někdo, kdo zažívá domácí násilí, váhá, zda udělat potřebný krok, aby zajistil svoji ochranu, možná mu tento příběh dodá odvahy k tomu, aby jednal, protože takový krok může znamenat velikou změnu v životě jeho dětí doma i mimo domov.