ÚVAHA

(jak jsem vnímala věci kolem sebe, sama sebe a reakce blízkých i vzdálenějších)

O domácím násilí víme mnoho, ale vlastně nevíme nic. Zajímá nás to jako senzace, jako příběhy, které hodnotíme a divíme se, proč ta žena od toho agresora už dávno neodešla.

Víme, že je to hrozné, ale vlastně to neřešíme. V souvislosti s jakýmkoliv násilím nevíme, co vlastně ten člověk prožívá uvnitř svých domovů, lze tomu těžko uvěřit, když to nevidíme nebo nezažijeme na vlastní oči a vlastní kůži, když vlastně nemáme důkazy. Najednou v tom ale můžeme „lítat“ také….

Jak to vše, co zažívám, vyjádřit, komu to říci? Když to řeknu, nejsem slaboch? Já, která jsem vždy vše zvládala a ostatním naslouchala? Často se nad tím zamýšlím, pokouším se o nápravu vztahu, ve kterém žiji, a čas běží a já pomalu přijímám, aniž bych si to uvědomovala, vzorec mého žití, ztrácím schopnost posouzení, co je správné, co se smí a nesmí. Posouvám hranice. Je to týrání, když otec mého dítěte přijde z nevinného posezení s kamarády z  hospody a začne mne kritizovat a vyčítat? Je násilí, když si partner po návštěvě u známých přihne a po cestě domů vás napomíná, jak řídíte a co s tím volantem děláte? Jedete za tmy a vy nerada řídíte ve tmě, a přesto jedete… Je týrání, když jindy partner v autě zrychluje a zpomaluje, abyste se bála? Je týrání, když partner zase jindy ve vzteku vyhrožuje, že si něco udělá a běhá před jedoucími auty? Smí partner házet a rozbíjet věci v bytě? Smí je házet kolem vás a vědomě se do vás netrefuje, a tím si vytváří alibi? Je týrání, když vám partner hrubě nadává a vyhrožuje zabitím, ale nikdy se vás nedotkne? Vy se bojíte, utíkáte před ním, zamykáte se…

Z jeho pohledu smí, protože jsem ta příčina jeho chování, on přece chodí poctivě do práce, nosí peníze, jede s dítětem na výlet. Vše je, jak má být a vy to snášíte, nic se přece neděje. Vy víte od jiných, že je u nich také občas „Itálie“. Toto přirovnání může skrývat cokoliv a nebere se vážně. Jaké jsem přijala hodnoty? Kde jsou hranice slušného chování?

Najednou se mi partner začne protivit, už nejde být k němu milá, nejde se s ním milovat, nechcete s ním nikam jít a začnete přemýšlet, proč a kdy tohle vše začalo. Mezi tím se agrese stupňuje, protože už jsem jiná, partner to vnímá, protože se už více bráním.  Hledám vinu ale i v sobě. Najednou je z toho 10 let života. Partnera už nemůžete ani vidět. Na co si mám ale vlastně stěžovat…?

Můžu jít třeba k mámě, sestře, ale budu muset vysvětlovat, proč utíkám, budu muset prosit o  pomoc. Je spousta důvodů, proč to neudělám. Chybí i odvaha připustit, že se mi toto děje, chybí mi odvaha zkusit žít sama, utáhnu to finančně?  Mám dítě, které chráním.

Ne, nic neudělám, musí se něco velkého stát, abych věci řešila, abych zhodnotila vážnost situace? Hněv a odpor se mění v úzkost. Není snad lepší fyzické násilí, kde všichni uvidí modřiny? Začínám chodit do poradny pro rodinu, ale partner nespolupracuje, ale mně to pomáhá, vím, že je to špatně a získávám informace. Začínám hledat na internetu definice násilí a roky běží.  Vím, že když neudělám radikální rozhodnutí, pak se nic nestane. Proč to ale neudělám?

Žiju v zoufalství, v beznaději, ale někde v koutku duše věřím, že se to vyřeší, ale jak? Partner se snad změní? Začínám chápat, že to musím vyřešit jen já. Pokud něco neudělám, budu žít v hrubém, ošklivém malém světě, budu ubližovat dětem, sobě. Já ale stále nic nedělám a jen hledám skulinky pro štěstí, krásu, klid. Smutek a úzkost se do mne ale „zažírá“ jako nepraná špína. Uvědomuji si to? Pomalu mi to bere síly, energii, radost!

Musím vyjít z toho malého ošklivého světa, chci být s lidmi, které mám ráda, kteří mají rádi mne a nesoudí mne. Chci být s lidmi, kteří jsou rádi, že prostě jsem.

Musí se stát něco velkého, abych se pohnula z místa!!!! Ten den nastal, partner zuří, utíkám z domu bez věcí, vyzvednu mladšího syna a vše mu citlivě vysvětlím a on to, světe, div se, chápe!? Bydlím u staršího syna, dcera mi také pomáhá i celá rodina. Řeším jako o život, v práci mi naslouchají, dostávám se do Acorusu. Dozvídám se, že tohle vše je násilí. Ztrácím a získávám přátele. Stále řeším, jak to přichází. Najednou bydlím a zvládám to.

Dnes vím, že to jde, i když to není jednoduché, že to není jen o mé vině, o mé neschopnosti, ale o postoji k sobě samé. Nemám radu, jak na to, jen chci sdílet můj příběh, který může být třeba i přínosem pro kohokoliv.